Parní lokomotiva London and North Eastern Railway LNER #4468 Mallard Bugatti-Inspired Garter Blue Black 4-6-2 Class A4 Fastest Steam Locomotive & Tender for Model Railroaders Inspiration.

Stroj řady LNER Class A4 Mallard (divoká kachna) je parní lokomotiva 4-6-2 (typ „Pacific“) postavená v roce 1938 v závodě Doncaster Works podle návrhu Nigela Gresleyho pro provoz na londýnské a severovýchodní železnici London and North Eastern Railway (LNER). Jeho aerodynamický design testovaný v aerodynamickém tunelu mu umožnil přepravovat dálkové expresní osobní vlaky při vysokých rychlostech. Dne 3. července 1938 Mallard překonal světový rychlostní rekord pro parní lokomotivy rychlostí 126 mph (203 km/h) při tažné síle 35,455 lbf (157.7 kN), který platí dodnes. Kvůli své rychlosti byly lokomotivy řady A4 železničními nadšenci nazývány „šmouhy“ (Streak) a stroj Malalrd jako „Blue Streak“ s provokativním modrým nátěrem inspirovaným Bugatti.

Zatímco v dobách britských železnic byla pravidelná parní železniční doprava ve Spojeném království oficiálně omezena na „traťovou rychlost“ 90 mph (140 km/h), před válkou musely stroje řady A4 jezdit výrazně nad 90 mph (140 km/h) jen kvůli dodržení jízdního řádu u vlaků jako jou expresy Silver Jubilee a The Coronation dosahujícími rychlosti 100 mph při mnoha příležitostech. Expres Mallard urazil téměř jeden a půl milionu mil (2,4 milionu km), než byl v roce 1963 vyřazen z provozu. Lokomotiva je 70 stop (21 m) dlouhá, váží 165 dlouhých tun (168 tun, 369 600 liber), včetně tendru a málakovaný modrý železnice LNER s červenými koly a ocelovými ráfky. V současnosti je Mallard součástí Národní sbírky National Collection a uchovává se v Národním železničním muzeu National Railway Museum v Yorku.

Rada A4 „Pacific“ byla vrcholem designu parních lokomotiv a lokomotiva Mallard byla Alfou smečky. Velkolepá přehlídka designu a rychlosti lokomotivy LNER Mallard názorně demonstrovala fakt, že uhlí je stejně použitelné pro vysokorychlostní pphon jako palivo v dieselovém motoru napravila v historii rychlostní pověst Velké Británie. Pára čelila zániku již během historické jízdy Mallardu, ale Kachna divoká představovala dokonalost parní lokomotivy a sílu, která umožnila průmyslovou revoluci. Hlavní strojní inženýr společnosti LNER Nigel Gresley měl na mysli při návrhu této řady právě rychlost. Gresley již dříve ve 20. a 30. letech navrhl některé výkonné parní lokomotivy, jako například slavný stroj řady A3 Flying Scotsman – strje řady A4 byly pak vyvrcholením působivé kariéry ve využití síly páry.

Společnost LNER soutěžila s konkurenční železnicí London, Midland and Scottish Railway (LMS), o místa v jízdním řádu pro své spoje v nepřetržitém provozu mezi Londýnem a Edinburghem. Potřeba rychlosti byla motivací i inspirací při navrhování a stavbě lokomotiva řady A4. Svištící proudnicová linie a výrazné křivky stroej Mallard nevznikly ze vzduchu, ale jako výsledek designérského hnutí ve stylu Art Deco ve 30. letech 20. století vrhající se střemhlav do technologie parních lokomotiv. Za svůj proudnicový vzhled s vystylizovanými křivkami vděčí model Mallard některým závodním vozům Ettore Bugattiho té doby, jako jsou slavné modely 43 a 57C. Železniční systémy navržené Bugattim ve Francii také ovlivnily tvary Gresleyových lokomotiv. Bugatti a Gresley byli přátelé a Gresley trávil čas ve Francii studiem jeho práce. Modely řady A4 se představily v roce 1935 pro provoz u vysokorychlostním osobních vlaků. A4 mohly snášet vyšší tlaky v kotli, měly větší topeniště a hospodárnější využití uhlí a vody. S celkovým počtem 35 vyrobených lokomotiv měla tato parní aerodynamická žihadla velký úspěch se zkrácením doby jízdy z londýnského nádraží Kings Cross do Newcastlu na čtyři hodiny.

Vlak s názvem Silver Jubilee tažený první lokomotiva z řady A4 Silver Link se stal senzací a Stříbrné jubileum bylo velkým komerčním úspěchem s hrubým výnosem překračující provozní náklady až šestinásobně. O tři roky později přijel na trať Mallard s několika technickými vylepšeními. Prvním byl jeho dvojitý komín a trysková trubka Kylchap umožňující efektivnější protahování ohně trubkami, což "nechá lokomotivu lépe dýchat", dále pak ještě zjednodušené průchody páry, což způsobilo menší zpětný tlak z kdysi použité páry. Všechny jednotky A4 byly vybaveny záznamniíky rychlosti Flaman, který nejenom ukázal posádce, jak rychle jedou, ale hlavně na papíru zaznamenával rychlost a polohu s možností zpětné kontroly v depu, což zjevně Gresley neponechal náhodě. Rychloměr s odečty se hodil pro záznam rychlostního rekordu a Gresley měl k výzvám dlouhodobé ambice. Dobře si uvědomoval anglický rekord 114 mph z roku 1937 konkurenční společnosti LMS a rekord 124,5 mph u parního stroje německé třídy 5 v roce 1936. Gresley se ironicky více zajímal o překonání rychostních časů konkurenční řady LMS na západním pobřeží Anglie, než o dosažení rekordů. V létě 1938 Westinghouse vyvinul účinnější variantu vakuové brzdy Quick Service Application Brake. Gresley nechal k vlaku připojit měřící vůz s dynamometrem a velkým elektrickým rychloměrem zavěšeným na stropě a tři dvojice osobních železničních vozů (viz černobílý snímek).

Se strojvedoucím Joe Duddingtonem a strojníkwm Tommy Bray, zaměstnanci LNER, technickou posádkou vozu s dynamometrem a týmem zaměstnanců Westinghouse se rozjel pozdě odpoledne, ve Stoke Bank na hlavní trati mezi Granthamem a Peterborough – s topeništěm spalujícím tunu uhlí a přehříváním středního válce stroje – vlak s lokomotivou Mallard v čele do ustálené rychlosti 125 mph a krátce se dotkl rychlosti 126 mph, podle ověření dynamometru. Tvrdilo se, že se vlak otřásal tak prudce, že se nádobí v jídelním voze rozbilo a rozžhavené kousky uhlíků z lokomotivy rozbíjely okna v obci Little Bytham... Síla vyvíjená brzdami Westinghouse způsobila, že velké ložisko na koncovém kolu lokomotivy horekm zbělalo a bylo třeba dojet do Peterborough mneší rychlostí, aby se zabránilo odepsání Mallarda. Lokomotiva postavená na takovou rychlost vyžaduje citlivé ovládání a rukavice při nakládání uhlí do širokého kotle ve velmi horkém prostředí. Jakmile se stroj rozběhne, můžete se uvolnit do rytmu, do kterého se lokomotiva ustálí. Kachna divoká Mallard v celé své nádheře 70 stop na výšku a 165 tun na hmotnosti byla v době své historické jízdy stará pouhé čtyři měsíce. Všechny stroje A4 s uspořádáním kol 4-6-2 byly navrženy pro rychlost 100 mph+ a lokomotivy A4 Pacific přispěly na britských hlavních tratích dostatečnou mírou pohodlí pro cestující, zejména na úseku z Londýna do Edinburghu.

Lokomotiva Mallard najela více než 1,5 milionu mil, než byla v roce 1963 vyřazena spolu s mnoha dalšími strooji A4 v 60. letech. Efektivnější a méně náročné diesel-elektrické jednotky našly uplatnění v železničním světě již ve 30. letech, konkrétně ve vlacích jako německý Fliegende Hamburger a americký Burlington Zephyr. Širší využití získaly ve 40. letech a na výsluní se dostaly v 50. letech. Poslední osobní parní vlak ve Spojeném království U.K. byl vyřazen z provozu v roce 1968 a lokomotivy řady A4 byly jedny z posledních parních strojů v pravidelné veřejné dopravě. V roce 1975 se nádherná lokomotiva "Kachna divoká" stala vysoce uznávaným exponátem Národního železničního muzea v Yorku ve Spojeném království, které ji v 80. letech nechalo týmem paromontérů zprovoznit a táhla některé speciální pamětní vlaky. 3. července 2013, v den 75. výročí rychlostního rekordu, bylo všech šest dochovaných lokomotiv A4 vystaveno ve Velkém sále Národního železničního muzea, včetně #4496 Dwight. D. Eisenhower přivezenou z USA a #4489 Dominion z Kanady.

PLEASE NOTE: Due to the small edition size and the great demand for this item, allocations are expected to occur.

UPOZORNĚNÍ: TITUL JE VYROBENÝ V OMEZENÉM MNOŽSTVÍ JAKO UMĚLECKÝ PŘEDMĚT. UVEDENÁ PRODEJNÍ CENA JE PLATNÁ DO VYPRODÁNÍ TUZEMSKÝCH ZÁSOB.

Sdílet na Twitteru Sdílet na Facebooku