Diesel-elektrická lokomotiva Salt Lake Garfield & Western Railway SLGW #DS-11 Saltair Route Grey Red Stripe Scheme SSRX Class MP15AC Yard-Switcher Diesel-Eletric Locomotive for Model Railroaders Inspiration.

Diesel-elektrická lokomotiva řady MP15 s alternátorem produkujícím střídavý proud americké železniční společnosti Salt Lake Garfield & Western Railway SLGW #DS-11 v pronájmu od společnosti S&S Sales and Leasing SSRX. Stroj byl dříve v provozu u železnic SP jako číslo #2756 a UPY jako číslo #1484.

■ Stroje řady EMD MP15, někdy označované jako MP15DC, představují skupinu 351 čtyřnápravových diesel-elektrických posunovacích lokomotiv vyrobených společností General Motors Electro-Motive Division mezi léty 1974 až 1980. Jednotku pohání 12-válcový motor EMD 645E vybavený Rootsovým dmychadlem, který generuje výkon 1 500 hp (1 119 kW). Délka jednotky byla buď 47 stop 8 palců (14,53 m) nebo 48 stop 8 palců (14,83 m) v závislosti na datu výroby stroje. Rané stroje řad MP15 a SW1500 si byly vzhledově i funkčně podobné se stejným motorem podobného vzhledu. Hlavní rozdíl představovaly standardní podvozky Blomberg B u řady MP15. Rozvoj

Posunovací lokomotivy používaly až do řady SW1500 podvozky AAR typu A nebo lehké Flexicoil, oba s rozvorem 96 palců (2 438 mm). V roce 1973 však EMD vyrobila 60 kusů speciálního modelu SW1504 pro mexické železnice na mírně delším rámu podvozku, což umožnilo výrobci použit standardní podvozky Blomberg B s rozvorem 108 palců (2 743 mm). V očích EMD (mimo jiné) tak vlastně vznika klasická posunovací lokomotiva, protože byla schopna jet vyšší rychlosti až 60 mph (97 km/h). Model nově označený MP15DC tak znamenal Multi-Purpose MP (víceúčelový), o výkonu 1500 koní se stejnosměrným DC generátorem. Původně byla lokomotiva jednoduše označena jako MP15, ale po zapojení alternátoru s usměrňovačem v roce 1975 změnil název modelu na MP15AC.

S úspěchem základního modelu MP15 (DC) vznikla poptávka po modelu s pokročilým systémem střídavého pohonu MP15AC, kde se DC generátor u MP15DC nahradil alternátorem produkujícím střídavý proud, který se u trakčních motorů s křemíkovým usměrňovačem převáděl na stejnosměrný proud. Model MP15AC byl o 1,5 ft (457 mm) delší než MP15DC pro umístění usměrňovačw. Kombinace alternátor-usměrňovač je spolehlivější než generátor a toto zařízení se stalo standardem pro další modely diesel-elektrických lokomotiv.

Model MP15AC šlo snadno odlišit od DC modelů MP15DC. Měl sací otvory pro chlazení umístěné vespod po stranách přední části stroje a elektrické ventilátory namísto vpředu namontovaného sání chladiče a ventilátoru poháněného řemenem používaných u všech předchozích posunovacích lokomotiv EMD. Boční přívody umožnily jednotce nasávat chladnější vzduch a elektrické ventilátory zlepšily vážný problém se spolehlivostí, který se objevil u jeho dřívějších DC sester. Model MP15 používal 12válcovou verzi motoru řady 645E s výkonem 1500 k při 904±4 otáčkách za minutu. Počínaje modelem SW1500 tak šlo o 2-taktní, 45-stupňový typ V, s vrtáním 9 1⁄16 palce a 10-palcovým zdvihem, což dává zdvihový objem 645 krychlových palců na válec. Řada 645 představená v roce 1966 byla standardním motorem EMD až do 80. let.

Typ napájení- diesel-elektrický. Výrobce Electro-Motive Division (EMD). Model MP15DC. Vyrobeno v letech 1974–1980. Celkem vyrobeno 351 jednotek. Konfigurace: • AAR B-B . Rozchod 4 stopy 8+1⁄2 palce (1 435 mm) standardní rozchod. Podvozky Blomberg B. Průměr kola 40 palců (1 016 mm). Minimální oblouk 55° (107 stop (32,614 m)[2]. Rozvor 24 stop 2 palce (7,366 m) mezi vzpěrami; 9 stop 0 palců (2,743 m) mezi nápravami v každém podvozku. Délka 47 stop 8 palců (14,53 m) popř 48 stop 8 palců (14,83 m) v závislosti na datu sestavení. Šířka 10 stop 0+3⁄4 palce (3,067 m). Výška 15 stop 0 palců (4,57 m). Hmotnost lokomotivy 248 000 lb (112 493 kg)[2]. Objem paliva 1 100 nebo 1 400 amerických gal (4 200 nebo 5 300 l; 920 nebo 1 170 imp gal). Objem maziva 197 nebo 284 US gal (746 nebo 1 075 l; 164 nebo 236 imp gal)- Objem chladicí kapaliny 230 amerických gal (871 l; 192 imp gal)- Objem pískovnice. 0,849 nebo 1,133 m3 (30,0 nebo 40,0 cu ft). Primární pohon EMD 12-645E. • Otáčky při volnoběhu 235 ot./min • Volnoběžné otáčky 318±4 ot./min (normální) 517±15 RPM (přepínání 2 režimů) • Maximální otáčky 904±4 ot./min. Typ motoru V12 diesel. Odsávání mechanické. Generátor D32. Trakční motory 4 × D77/78 DC. Válce 12. Velikost válce 9+1⁄16 in × 10 in (230 mm × 254 mm). Převodový poměr 62:15. Maximální rychlost 65 mph (104,6 km/h).. Výkon 1 500 hp (1 119 kW) Tažná síla 62 000 lbf (275,79 kN).

Salt Lake, Garfield & Western Railway (SLGW), přezdívaná po většinu své historie jako The Saltair Route, je menší železnice s tratí o délce 16 mil v Salt Lake City v Utahu. Původně provozovala osobní a nákladní přepravu, ale v současnosti provádí pouze posunovací a seřaďovací službu u nákladních vlaků pro průmyslové podniky v Salt Lake City.

SLGW byla zaregistrována 6. září 1891 jako železnice Saltair Railway za výslovným účelem provozovat turistickou osobní přepravu peo letovisko Saltair Beach Resort na břehu Velkého solného jezera Great Salt Lake. V dubnu 1892 byla železnice reorganizována jako Salt Lake & Los Angeles Railroad a brzy přejmenována na Salt Lake, Garfield & Western Railway. Linka přepravovala cestující do letoviska Saltair a nákladní vlaky do těžební oblasti Garfield, Utah, včetně lokality Morton Salt nacházející se na břehu Velkého solného jezera. Saltair Resort, původně založený a ve vlastnictví Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů the Church of Jesus Christ of Latter-day Saints, se oficiálně otevřel 8. června 1893. Resort se později převedl na železnici ve vlastnictví rodiny Snow Family, kterou prodali rodině Hogle na počátku 60. let. Po mnoho let byla osobní doprava do letoviska Saltair největším zdrojem příjmů této železniční linky. Trať byla elektrifikována v roce 1916 a celý projekt byl dokončen v roce 1919. Stanice Garfield byla vybudovaná přibližně jednu míli od samotného města Garfield. Pro hutní průmysl přestala stanice Garfield fungovat v roce 1930, ale pokračovala v ptovozu nákladních vlaků pro společnost Morton Salt a další firmy ze Salt Lake City na břehy Velkého Salt Lake. Železnice zajišťovala provoz turistických vlaků o 12-16 osobních vozech pendlující mezi Saltair a Salt Lake City každých 45 minut. V roce 1933 mělo jezero Great Salt Lake nejnižší zaznamenanou hladinu vody a letovisko Saltair Beach Resort zůstalo bez vody. Jako kompenzace se vybudovala horská dráha a malá železnice z plážového pavilonu k vodě pomocí motorových vozíků, které převážely zájemce přes solanku. V roce 1955 pohltil lázeňské budovy požár a a v roce 1957 shořela i horská dráha. Středisko se nakonec natrvalo uzavřelo v roce 1959 a železnice Salt Lake, Garfield & Western Railway (SLGW) ukončila provoz osobních vlaků. První vlastní dieselová lokomotiva řady GE 44-Tonner se na trati objevila v roce 1951 a v červenci 1954 další z pronájmu od oceláren od U. S. Steel ukončující provoz elektrických jednotek na železnici Salt Lake, Garfield & Western. SLGW dále pokračuje v přepravě nákladních vlaků dodnes po své 16 mílové trati s dalšími odbočkami se skladovacími prostory železničního vozového parku, pro překládku, čištění železničních vozů, dílny a další služby související s železnicí. Vedle těchto prostor společnost Stadler Rail začala budovat 13. října 2017 nový závod na výrobu jednotek Stadler FLIRT pro příměstskou železnici ve Spojených státech. V roce 2021 koupila železnici Salt Lake, Garfield & Western Railway (SLGW) společnost Patriot Rail Company.

PLEASE NOTE: Due to the small edition size and the great demand for this item, allocations are expected to occur.

UPOZORNĚNÍ: TITUL JE VYROBENÝ V OMEZENÉM MNOŽSTVÍ JAKO UMĚLECKÝ PŘEDMĚT. UVEDENÁ PRODEJNÍ CENA JE PLATNÁ DO VYPRODÁNÍ TUZEMSKÝCH ZÁSOB.

Sdílet na Twitteru Sdílet na Facebooku