Diesel-elektrická lokomotiva Bangor and Aroostook Railroad BAR #54 Black Red Grey Scheme Class ALCO BL-2 Road-Switcher Diesel-Electric Locomotive for Model Railroaders Inspiration.

Jednotka řady EMD BL2 představuje skupinu 58 čtyřnápravových posunovacích lokomotiv s uspořádáním kol B-B plus jednu jednotku řady BL1 vyráběných společností General Motors Electro-Motive Division (EMD) v letech 1947 až 1949. Model BL2 nebyl příliš úspěšný, protože byl nespolehlivý a představoval mezičlánek mezi lokomotivami s kabinou a jednotkami s kapotou se společnými nevýhodami obou konstrukcí. Zkušenosti získané z modelu BL2 však byly uplatněné do dalšího modelu EMD GP7.

Program dieselových lokomotiv společnosti EMD získal na přelomu 40. a 50. let 20. století úspěch díky jízdám předváděcích modelů (demonstrator) společnosti po tratích USA. Vyráběné jednotky modelu F se skvěle hodily pro vozbu vlaků na hlavních železničních tratích, ale jejich karoserie o plné šířce ztěžovala posádkám lokomotivy výhled na zadní část stroje. Nedostatek kompenzoval mnohem pohlednější a stylovější vzhled karoserie jednotky s plnou šířkou. Naopak funkčnější stroje pro posun/postrk měly hranaté linie, ochozy a zábradlí a úzkým krytem zakrývajícím mechanické části. Jednotky F také postrádaly místa pro brzdaře nebo výhybkáře pro stání a výstup a pro jízdu na krátké vzdálenosti při plnění úkolů manipulace s vagóny při sestavování vlaků, jako byly přední a zadní plošiny, stupačky a zábradlí na dieselových posunovacích strojích, které byly příliš malé a pomalé pro hlavní traťový provoz. Jednotky F sice měly stupačky a třmenové schůdky, které však překážely při práci v úzkých prostorech nákladního seřadiště.

Vzhledem k tomu, že motor uvnitř kapoty lokomotivy nezaplňoval celou šířku vozové skříně, zdálo se logické, že kapotu bylo možné poněkud „ze stran zúžit“ a posádce tak umožnit sledovat vlak z kabiny včetně bezpečnější jízdy mimo kabinu při zachování stylu karoserie s plnou šířkou. Tak vznikla raná posunovací lokomotiva „road-switcher“, která kombinovala výkon a rychlost hlavní traťové lokomotivy se zlepšenou viditelností a pohodlím posunovací jednotky, což je design, který se stal všudypřítomným na severoamerických železnicích. Nebyl to zcela nový nápad, protože flotila modelu GG1 společnosti Pennsylvania Railroad s velkými výřezy v kapotách byla v provozu od roku 1934 (bez externích pojízdních platforem). Řady BL i GG se pokusily zachovat stylový vzhled karoserie, aby byly vhodné pro osobní vlaky, ale následné posunovací jednotky přijaly čistě utilitární vzhled a nejčastěji se používají v nákladní dopravě.

Dalším problémem společnosti EMD bylo, že společnost ALCO pronikala na trh, který si společnost EMD chtěla udržet. Posunovací jednotky řady RS společnosti ALCO začínaly přebírat mnoho úkolů, které společnost EMD chtěla realizovat se svými lokomotivami. Podobně Baldwin a Fairbanks-Morse založili své vlastní modely posunovacích jednotek. Designéři a inženýři společnosti EMD navrhli karoserii trochu připomínající GG1 s mechanikou vycházející ee série jednotek EMD F. Model F3 vycházel z předváděcího modelu BL1 EMD demonstrátor #499 ze září 1947 jako projektu EMD Project 89499. Písmena BL v názvu modelu znamenají zkratku ze slov „Branch Line“ vedlejší trať, což naznačuje, že společnost EMD považovala lokomotivu optimální pro lehký provoz na vedlejších tratích a pro častý provoz v posunu/postrku. Modely BL1 a BL2 byly prakticky totožné, lišily se pouze mechanismem škrticí klapky. Jediný prototyp BL1 byl postaven se vzduchem ovládanou škrticí klapkou, který byl v únoru 1948 přestavěn na model BL2 jejím nahrazením standardní elektricky ovládanou škrticí klapkou. Tovární BL2 používal standardní elektro-hydraulický regulátor a vrubovou škrticí klapku jako model F3. Oba modely BL1 a BL2 měly vybavení MU na ovládání více jednotek. Tato lokomotiva byla prodávána v konfiguraci pro nákladní nebo osobní dopravu. V konfiguraci jako osobní lokomotiva byla vybavena parogenerátorem pro vytápění vlaku a poznáte ji podle výfukového komínu generátoru před čelním sklem mezi dvěma tabulemi skla. Nákladní jednotky tento zásobník postrádají.

Úspěch lokomotivy omezovalo několik mechanických a ergonomických nedostatků. Mechanické součásti v motorovém prostoru byly obtížně přístupné a udržovatelné pro pracovníky železničních dílen. Skříň lokomotivy postrádala ochozy po celé délce jednotky (odstraněno u následné řadě dieselů "GP"), což brzdařovi nebo výhybkáři ztěžovalo pohyb z jednoho místa na lokomotivě k druhému během posunu. Pokus průmyslových designérů EMD navhnout karoserii se vzhledem osobní traťové jednotky a zároveň zachovávající všestrannost posunovacích lokomotiv se nikdy neujal. Přestože model BL2 nebyl příliš úspěšný, společnost EMD využila své zkušenosti v úspěšných řadách lokomotiv GP EMD.

Úspěchy jednotek F a E koncem 40. let umožnily další výrobu diesel-elektrických lokomotiv společnosti EMD. F-jednotky byly skvělé stroje pro vozbu vlaků po hlavních tratích, ale design jejich karoserie s plnou šířkou bránil posádkám výhledu na zadní část stroje při přepřahu lokomotivy. Typ karoserie s plnou šířkou se považoval za mnohem hezčí a stylovější zejména pro hlavní lokomotivu, od které se neočekávalo, že bude provádět posun ve stanici. V roce 1948 představili konkurenční výrobci Alco, Baldwin a Fairbanks-Morse modely lokomotiv Road-Switcher s úzkou kapotu s ochozy na stranách stroje známými u posunovacích strojů a s delším rámem a vysokorychlostními podvozky známými u hlavních lokomotiv. Model Road-switcher úspěšně vystřídal parní lokomotivy na vedlejších tratích při posunovacích a staničních pracích.

Společnost EMD vyvinula model BL1 podle modelu F3 a stejné příhradové skříně jednotky F (na rozdíl od nosného rámu skutečné lokomotivy Road-Switcher např.Alco RS-1) se sníženou karoserií daleko za kabinou pro zlepšený výhled dozadu. První stroj BL1 EMD demonstrátor #499 vyjel z výroby v září 1947 jako EMD Project 89499. Písmena BL v názvu modelu znamenala „Branch Line“ (vedlejší trať) a naznačovala nejvhodnější použití lokomotivy pro lehký provoz a posun. Stroj BL1 byl zkonstruován s lehkým spodním rámem a tažným zařízením bez možnosti spřažení s více jednotkami (MU) pro samostatný provoz jednotky. Systém spřažení MU však byl později do jednotky BL1 doplněn.

Vzhledově identický model BL2 vyrobila EMD podle reakcí od železničních společností s těžším rámem a tažným zařízením s možnosti spřažení s více jednotkami MU. Vyráběné jednotky BL2 používaly standardní elektro-hydraulický regulátor Woodward, Inc. a vrubovou škrticí klapku jako u modelu F3 (na rozdíl od vzduchem ovládané škrticí klapky u původního modelu BL1). Jednotka BL2 se mohla dovybavit parním generátorem k vytápění osobních vlaků, což jste externě poznali podle výfukového komínu mezi skly předního skla, který využívaly v provozu železnice B&M, C&O a Rock Island. Ačkoli tedy model BL2 nabízel po mechanické stránce jen málo pokroku, stal se důležitým článkem při vývoji motoru jako mezistupeň mezi kabinovými jednotkami např. řady F a kapotovými jednotkami jako je GP7, který rychle následoval. dieselový motor. Kombinuje model s čelním sklem kabinové jednotky a poloproudnicovou karoserii s obousměrně vyhlížející kabinou a stupačkami a koncovými ochozy vhodnými pro posun.

Model BL2 měl několik mechanických a ergonomických nedostatků - jeho výroba byla drahá a časově náročná kvůli jeho originální konstrukci karoserie a musel se tak vyrábět vcelku na jednom místě bez možnosti rozčlěnění výroby na části. Přístup k mechanickým částem v motorovém prostoru byl obtížný a špatně se provozně udržoval pro pracovníky železničních dílen. Skříň lokomotivy postrádala ochozy po celé délce jako u skutečného stroje road-switcher - chyba odstraněná u následné řady dieselů "GP", což brzdaři nebo posunovači ztěžovalo pohyb po lokomotivě během posunu. A nakonec průmysloví designéři v EMD ale při snaze vytvořit moderní nadčasovou karoserii, která by zároveň splňovala provozní funkčnost pro železnici, dali přednost funkci před designem a uplatnili ponaučení z neúspěchu modelu BL2 při vývoji modelu GP7.

Model EMD BL2 - napájení diesel-elektrické. Výrobce General Motors Electro-Motive Division (EMD) Vyrobeno v letech září 1947 – květen 1949. Celkem vyrobeno 59 jednotek. Konfigurace: • AAR B-B. Rozchod 4 stopy 8+1⁄2 palce (1 435 mm). Primární pohon motor EMD 16-567B. Typ motoru V16. Generátor EMD D-12A. Trakční motory (4) EMD D-17-B nebo D-27-B. Válce 16. Výkon 1 500 hp (1 100 kW). Tažná síla 56 200 lbf (250 kN).

Bangor and Aroostook Railroad (BAR) byla železniční společnost ve Spojených státech, která přivedla železniční dopravu do okresu Aroostook v severním Maine. Jasně natřené skříňové vozy BAR přitahovaly v 50. letech 20. století pozornost celého státu. Dieselové lokomotivy první generace jezdily na BAR až do doby, kdy se z nich staly muzejní exponáty. Hospodářský pokles v 80. letech 20. století spolu s odchodem těžkého průmyslu ze severního Maine přinutil železnici hledat kupce a ukončit provoz v roce 2003. Jejím nástupcem se stala společnost Montreal, Maine and Atlantic Railway.

PLEASE NOTE: Due to the small edition size and the great demand for this item, allocations are expected to occur.

UPOZORNĚNÍ: TITUL JE VYROBENÝ V OMEZENÉM MNOŽSTVÍ JAKO UMĚLECKÝ PŘEDMĚT. UVEDENÁ PRODEJNÍ CENA JE PLATNÁ DO VYPRODÁNÍ TUZEMSKÝCH ZÁSOB.

Sdílet na Twitteru Sdílet na Facebooku